Někdy se musí stát několik náhod dohromady aby pak vytvořili něco, co není náhoda ani trochu. Někdy musí člověk mít pocit, že ho svět zradil, aby mohl objevit smysl svého života. Někdy je třeba nedostat se na koncert, který by mohl změnit váš život jenom proto, aby se vám život mohl skutečně změnit. Někdy je třeba srazit se se svým osudem a přitom ho minout. Někdy je třeba vrátit se k něčemu dávno zapomenutému v tu pravou chvíli a nevědět přitom, jak moc důležité je to, co se právě stalo.
Někdy ti může změnit život někdo, koho nikdy nepotkáš. Někdo, kdo ani neví o tvé existenci. Někdy ti může někdo dávat sílu do života, aniž by tušil co dělá. Někdy můžeš být někomu vděčný za víc, než jsi si ochotný přiznat. Někdy se někdo nesmazatelně a navždy zaryje do tvého osudu a ty sám pro něj neznamenáš vůbec nic. A není třeba pro něj něco znamenat. Není třeba nikdy skřížit svou cestu s tou jeho.
Když se vracím do srpna roku 2007, nevidím ještě nic z toho co se má stát. A možná je to dobře. Některé písně ještě neexistují a proto ještě nemůžou mít svoje poslání v našich životech.
Pravda je, že tam pořád stojíme. Ještě pořád jsme tam, daleko v minulosti, ještě úplně jiní a tak stejní. Ještě nic nevíme a zároveň už je všechno dávno rozhodnuto za nás. Ale minulost se opakuje pořád dokola, my pořád stojíme v tom horkém srpnovém dni v Budapešti a ještě pořád máme na všechno dostatek času.
A nestaráme se, jestli nás uvidí padat...
...protože to Byla pravda...
Žádné komentáře:
Okomentovat